Idea a intencionalita

Joseph Moreau (1900–1988) je u nás již znám jakožto autor monografie Svět Leibnizova myšlení (český překlad OIKOYMENH 2000). Moreau byl přímým žákem Émila Bréhiera, pod jehož vedením vytvořil dvojici dizertací, jak je požadoval francouzský systém: hlavní o výstavbě platónského idealismu, vedlejší o duši světa od Platóna po stoiky. Následně působil na univerzitě v Bordeaux a získal si respekt řadou významných monografií k tématům zvláště z oblasti antické a novověké filosofie (Platón, Aristotelés, stoicismus, novoplatonismus, Spinoza, Leibniz, Malebranche, Kant). Byl oceňován pro svědomitost svých analýz a smysl pro hlubokou historičnost evropského filosofického myšlení.

Tyto vlastnosti zvláště přínosně osvědčuje v krátké, ale vysoce obsažné knize z roku 1958. Moreauův výklad se sice v úvodu polemicky odpichuje od Sartrovy charakteristiky intencionality na počátku Bytí a nicoty, v odpověď však podává filosoficky promyšlené dějiny intencionality – tj. problému toho, jakým způsobem jest předmět myšlení – v novověké a současné filosofii. Hlavními jmény výkladu jsou Descartes, Berkeley, Malebranche, Kant, Husserl a Heidegger, významnou strukturní roli plní též Platón, Arnauld, Leibniz či Plótínos. Moreau překvapivě, ale s přesvědčivým zdůvodněním prezentuje Malebranche jakožto autora, u něhož je otázka intencionality ve struktuře své problematiky představena zvláště vyváženě, a na tomto pozadí pak interpretuje Kantovo vyvrácení idealismu. Ve druhé půli knihy získaná strukturní nahlédnutí slouží k výkladu Husserlovy a Heideggerovy motivace. Hlavní síla knihy tkví v přehledném, i pedagogicky vstřícném představení problematiky, které přitom ani náznakem neupadá do ploché didaktičnosti.