Filosofie žitelného života

Kniha podrobně mapuje genealogii pojmu resilience v psychologii, ekologii, systémové teorii a teorii demokracie. Upozorňuje přitom na nelineární a spletitý vývoj tohoto pojmu a zachycuje v jeho rámci jak tendence k ideologickým přivlastněním, instrumentálním aplikacím a redundantním nadužíváním, tak i přístupy otevírající vhledy hlubokého filosofického významu. Autorka se především soustřeďuje na to, jak resilience obohacuje a relevantně koriguje poznatky v oblasti epistemologie, ontologie a etiky, je-li užívána jako novotvar zachycující dosud přehlížené fenomény a struktury lidské zkušenosti. Výsledkem analýzy pojmu resilience v jeho funkčních konstelacích je formulování koncepce žitelného života, která z vybraných vhledů teorií resilience vychází, ale zároveň je filosoficky překračuje a dále rozvíjí v diskuzi s koncepcemi kritického vitalismu, filosofie destruktivní plasticity, performativní filosofie a dalších.