Dějiny a třídní vědomí

György Lukács (1885–1971) byl významný maďarský filosof a estetik. Svým dílem výrazně přispěl ke vzniku tzv. západního marxismu, ale i marxismu východního, a ovlivnil jejich směřování. Byl autorem řady prací věnovaných literární teorii, zejména pak problému realismu, dějinám filosofie, estetice nebo sociální ontologii. K těm hlavním patří: K sociologii moderního dramatu (1909), Duše a formy (1911), Teorie románu (1916), Dějiny a třídní vědomí (1923), Lenin (1924), Historický román (1937–1938), Mladý Hegel. O vztahu dialektiky a ekonomie (1938), Zničení rozumu (1954), Zvláštní jako estetická kategorie (1957), Specifikum estetična (1964) a pozdní, třísvazková práce Ontologie sociálního bytí (1971).

Patrně nejznámější a nejvlivnější Lukácsovou knihou jsou však právě Dějiny a třídní vědomí. Zahrnují eseje z let 1919–1921, kdy Lukács pobýval ve vídeňském exilu po porážce Maďarské republiky rad. V jednotlivých esejích Lukács sleduje dva vzájemně provázané motivy: Na jedné straně se pokouší objasnit podstatu marxismu jako teorie společnosti a dějin. Ta podle něj spočívá v dialektické metodě. Lukács byl potud proponentem metodologického marxismu. Na druhé straně se snaží rozvrhnout teorii kolektivní akce, jejíž nejkrajnější podobou je sociální revoluce. Český překlad Lukácsovy knihy pořídil koncem šedesátých let minulého století Lubomír Sochor. Poprvé však vychází až nyní, a to ve zrevidované podobě, doplněný o úvodní studii a poznámkový aparát s podrobnými bibliografickými údaji.

Ukázky z knihy (pdf):

Obsah

Ediční poznámka

Summary

Recenze:

Vojtěch Čurda, Dějiny a současnost 7/2021