Svět (a) fenomenologie

V politicky a historicky zlomovém roce 1933 Eugen Fink (mj. v souvislosti s prací na „Šesté karteziánské meditaci“) sepsal podrobnou obhajobu Husserlova fenomenologického projektu proti kritikům z řad novokantovců, ale též stoupenců mnichovské školy „realistické fenomenologie“ – a Husserl článek zaštítil prohlášením, že se v textu „nenachází jediná věta, k níž bych se plně nehlásil a nemohl ji výslovně uznat jako výraz mého vlastního přesvědčení“. Finkova stať, vzhledem k záběru pojednávaných otázek stručná, ale přitom dostatečně podrobná, přese všechny dobově podmíněné souvislosti zůstává vynikajícím a stimulativním úvodem do problematiky intencionality a evidence, fundace a platnosti, fenomenologické redukce a fenomenologické epoché, přirozeného a transcendentálního postoje čili nastavení. Fink se v reakci na kritiky snaží samostatně promyslet sám smysl fenomenologického úsilí a v dobré víře, bez jakékoli polemické jednostrannosti, též hledá věcné příčiny neporozumění, jimž je fenomenologie mezi stoupenci metodologického filosofického kriticismu vystavena. „Základní otázka“ fenomenologie se podle Finka „dá formulovat jako otázka po původu světa“ – a odtud se odvíjí radikalita i obtížná vyjádřitelnost filosofického poznání, jehož legitimitu Fink ve své stati hájí.

Připojena je stať o „Operativních pojmech v Husserlově fenomenologii“ z roku 1957, v níž se Fink k otázce filosofického smyslu a jazykové vyjádřitelnosti Husserlovy fenomenologie s velkým časovým odstupem vrací a pozoruhodným způsobem dotahuje některé myšlenkové linie, které článkem z roku 1933 narýsoval.